Proč se někdy vznášíme a jindy škobrtáme

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Eva Czerná, původní text je tady

Asi jsme všichni někdy zažili ten pocit, že všechno funguje tak, jak má. Pokud tančíte tango už nějaký ten pátek, tak jste ho jistě měli více než jednou. Je to jeden z nejkrásnějších pocitů vůbec. Jakoby se vaše tělo stalo tancem a nechalo se unášet proudem hudby. Plně se oddáváte tanci a zároveň pozorujete dění na parketě. Splynuli jste s parterem či partnerkou, vy a okolní svět jedno jste. Všechny problémy s technikou vyprchávají až zmizí úplně a vše prostě funguje tak, jak má.

Myslím si, že tango tancujeme především kvůli tomuto pocitu. Když mluvím o tangu s lidmi, kteří jej netančí, ráda používám přirovnání k surfování. Lidé, kteří se věnují surfování, jsou totiž stejně jako tangueři a tanguerky schopni podstupovat cestu do vzdálených míst, aby den co den dělali to samé, tedy pokusili se chytit vlnu. V určitém smyslu slova je to vlastně podobné tomu, co děláme při tanci. Snažíme se chytit vlnu, to jest napojení na zmíněný pocit splynutí. Pro každého z nás to znamená něco trochu jiného, což souvisí i v jaké fázi naší tango cesty se nacházíme. Hledáme to v tanečních partnerech a partnerkách, vyučujících, krocích, tanečních botách i událostech.

Určitě jsme ale všichni zažili i ten opačný pocit, kdy se zdá, že se doslova nic nevede. Přes veškerou snahu se zdá, že nejsme schopni vykouzlit ladné pohyby stejně jako dřív. Máme pocit, jako by se něco vytratilo, a tak se to snažíme znovu najít a vrátit se do harmonického stavu. Obvykle to vše jen zhorší. Postupně se vystresujete, rozladíte a zdeptáte, takže si připadáte jako nejhorší tanečníci v sále. Všem dokola vysvětlujete, že zrovna dnes večer se vám netancuje dobře. Přináší to krátkodobou úlevu, ale celkově to moc nepomáhá.

Proč se něco takového děje?

Nechci tvrdit, že na to mám vyčerpávající odpověď, nicméně zmíním pár důležitých aspektů, které s tím mají co do činění. První se týká našich dovedností. S přibývajícími zkušenostmi se do stavu, kdy vše jde tak, jak má, dostaneme snadněji za jakýchkoliv okolností. A přesně kvůli tomu je potřeba trénovat. Díky tomu jsou profesionální tanečnice a tanečníci schopní strávit půl dne cestou na workshopy, několik hodin učit a pak večer odtančit úžasné vystoupení. Čím lépe si totiž vaše tělo osvojí technicky správný a zároveň příjemný způsob pohybu po parketu, tím jednodušší tanec bude. Neustávat v učení a trénovat má důležitý pozitivní důsledek: necítíte se jako na houpačce, tj. rozdíl mezi nahoře a dole není tak velký. A nejen to, dokonce se naučíte, jak „propady“ přetavit v něco, co se dá tolerovat.

Pokud si „užíváte“ těchto změn v rozpoložení často, pak se se svými dovednostmi nejspíš nacházíte ve fázi „vědomých schopností“. O těchto fázích jsem už psala v článku „Proč se při učení tanga tak trápíme a proč je to vlastně dobře?”. Vědomými schopnostmi myslím to, že se vám dobře tančí jak pocitově tak po technické stránce za „příznivých podmínek“, kdy vyvíjíte vědomé úsilí. V případě, že se podmínky změní, ať už stresem, únavou nebo roztržitostí, vaše tělo se vrátí ke starým nevědomým pohybovým návykům. Ač jsou tyto návyky pohodlně ustaveny, přece z toho nemáte dobrý pocit, jelikož jste se naučili, že tak to být nemá. Řekněme, že často ztrácíte rovnováhu. Když se soustředíte, uděláte vše potřebné pro správné přenesení váhy na stojnou nohu. Ale na milonze se vším tím ruchem okolo, s partnerem, který vás stresuje, případně při citovém vypětí, znovu balanc ztrácíte, což je k zbláznění.

Hodně tančících se zasekne ve fázi vědomých schopností a to se může stát zdrojem velkého napětí, jelikož v podstatě nikdy nevíte, jak se vám bude tancovat. Dostat se na další úroveň pro vás znamená osvojit si dobré pohybové návyky do té míry, že se stanou nevědomou schopností. To ale vyžaduje čas a trénink. Do té doby si můžete pomoci vědomým utvářením podmínek, za nichž je pro vás tanec snazší. Pokud se na vás hodně podepisuje únava, zdřímněte si před milongou. Přestaňte tancovat s partnery či partnerkami, s nimiž vám to nesedí. Zahajte večer tancem na hudbu, jež vás inspiruje. Seznamujte se s ostatními na milonze. Rozptylte se.

Druhým důležitým aspektem vaše pozornost. To, jak zakoušíme své tělo, je určeno tím, co se odehrává uvnitř nás a také kolem nás. Zároveň na to má vliv, co se nám zatím přihodilo, jakou máme náladu, energii a pocity. Naše tělo a mysl jsou vysoce komplexním celkem. V tomto inteligentním systému běží neustále ohromné množství procesů naráz. Pokud se tomu záměrně neučíme, většiny si ani nejsme vědomi, natož abychom je měli pod kontrolou. Pozornost většinou vědomě zaměřujeme jen na jednu věc, maximálně na pár najednou. Čím víc se na něco zaměříme, tím více dojem z dané věci převládá nad ostatními, až se promítne do celkového prožitku daného okamžiku. Často má navíc naše mysl tendenci zacyklit se na nějaké myšlence, pohrávat si s ní jako kočka s klubkem nití, až se dostaneme do „pasti“ a my reagujeme velmi emotivně.

Vzlety a pády, které prožíváte, jsou niterné prožitky toho, co se děje. Tedy nejsou nutně pravdivým odrazem toho, co se objektivně odehrává. Účinkující znají následující paradox: občas má člověk pocit, že show krásně plynula, ale navenek nevypadala jako nic extra. A jindy přes nepříjemné pocity, ztrátu kontaktu, napětí či únavu se show nadmíru povede. A pak jsou tu situace, kdy pocit odpovídá situaci: špatný pocit ze show, která je skutečně hluboko pod tanečníkovým standardem, či show, jež se pocitově vyvedla, a je skutečně ukázkou jeho/jejího skvělého tanečního umění. Není nutné líčit, že právě o to se profesionálové snaží. Opravdové mistrovství totiž nemá příchuť dřiny, je lehké jako pírko. Úsilí toho dosáhnout bylo totiž vynaloženo už dříve.

Kromě toho, že se trénováním učíme pohybovat určitým způsobem, se především snažíme dosáhnout co nejširší povědomí o simultánně zapojených částech těla, včetně psychického stavu a momentálního rozpoložení. A to z jednoduchého důvodu, je totiž těžké mít pod kontrolou něco, čeho si nejsme vědomi/y. Pocit, že nic nejde tak, jak má, díky tomu nenabírá na síle nebo se dokonce nedostavuje vůbec, jelikož si tanečník či tanečnice uvědomuje, že se naopak spousta věcí daří. Výše zmíněné povědomí trénují profesionálové i neprofesionální tanečníci. Přesto se pozornost těch druhých zaměřuje spíše jednostranně. Často tak to, co začalo zadrhnutím na drobnosti, se během tandy přerodí v hlubokou depresi.

Funguje to stejně jako s každou znepokojivou myšlenkou: pokud se na něco přespříliš soustředíte, vnímáte jen to a celý svět se zdá být velkou chybou, zatímco slunce stále svítí a lidé se zabývají svými obvyklými aktivitami. To jediné, co se změnilo, je jedna znepokojivá myšlenka, kterou jste se nechali unést. V takovém případě radím, abyste se uvolnili a zaměřili svou pozornost na něco jiného, místo abyste se freneticky pokoušeli dostat situaci pod kontrolu. Udělejte si vnitřní odstup od pocitu diskomfortu a zaměřte se na to, co vám říká zbytek těla. Cítíte, co funguje dobře, z čeho máte dobrý pocit? Dovolte, ať vás to uklidní. Udělejte si odstup, dýchejte a relaxujte. Ono to všechno zase půjde lépe.

Pokud vás v reakci nejdřív napadne „a jak to mám sakra udělat, když mám zároveň vnímat taneční/ho partnerku/a a hudbu“, tak je to zřejmě něco, co jste ještě netrénovali/y. Nejen, že je to možné, ale navíc se vám bude lépe tančit, pokud dokážete své pole pozornosti rozšířit z niterných i na vnější vjemy. Pokud si při snídani dokážete číst noviny, aniž byste si nalili kávu do ucha, tak dokážete dělat několik věcí najednou i během tance. To ale neznamená, že by bylo nutné se pekelně soustředit na vše najednou, přesně naopak, rozptylte svou pozornost, nechte ji potulovat se kolem, zatímco tančíte. Pokud je to stále příliš těžké, trénujte svou pozornost při provádění každodenních aktivit. Čas od času prozkoumejte, jak se cítí nějaká část vašeho těla. Uvědomte si, co dělají prsty u nohou, nebo jak se mají vaše bedra, a pořád se soustřeďujte na to, co děláte. Vaše tělo vám bude vděčné, vaši pozornost si totiž užívá. Budete překvapeni, jak se vám za to odvděčí.

Dobrá zpráva je, že si nemusíte nic dělat z jedné věci. Jinými slovy, když nemáte dobrý vnitřní pocit z tance, zvenku to nevypadá výrazně jinak než obvykle. To se jen vy cítíte o něco méně v pohodě. A když vám vše vychází, objektivně vzato netančíte o hodně lépe, ale lépe se cítíte, jste uvolněné/í a máte inspiraci. Ani když se cítíte hrozně, netančíte hůř. Váš taneční partner či partnerka z vás mohou cítit nějaké napětí, ale ne nutně. Tudíž je na místě si uvědomit, že ostatní jsou na tom stejně jako vy. Takže příště až se budete nacházet v podobném stavu vnitřního zmatku, neztrácejte hlavu, ztráta důstojnosti na veřejnosti nehrozí. Lidé si na vás nebudou ukazovat a nebudou říkat „jé, tahle/tenhle ale dneska tancuje děsně“. Vaši oblíbení tanečníci a tanečnice si s vámi zítra opět rádi/y zatančí, ač se to dnes může zdát sebenepravděpodobnější. Už jste se cítili lépe a zase budete.

Jak už jsem řekla, lidé na všech úrovních pády a vzlety prožili - každý po svém. Ostatně nejsme stroje. Naučit se zvládat techniku, rozšířit pole pozornosti, překonat úzkosti jsou užitečné způsoby, jak chytat dokonalou vlnu. A ještě jedna douška, dokonalá vlna by bez těch méně dokonalých nemohla existovat. A hlavně, i na méně dokonalé vlně to může být skvělá jízda, když se k tomu správně postavíte. V posledku to totiž není o vlnách, ne? Jde přece o tu jízdu.

Zpět