Proč jsme často zmatení ohledně toho, co vlastně znamená "sociálnost"

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Igor Sitchuk, Lucie Kožinová, původní text je tady

Tango je sociální tanec, který má v sobě dvě komponenty: "sociálnost" a "tanec". Všichni jasně chápeme co je to "tanec" a odkud se bere. Všichni vědí jak vypadá zkušený tanečník, na Youtube je jich spousta, a na milonze okamžitě poznáme který je "dobrý". Rádi se na ně díváme a chceme být jako oni, protože mistrovský tanec je neuvěřitelná krása.

Ale co se "sociální" komponentou? Co je to za druh dovednosti? Co to znamená být sociálním v tangu?

Na první a nejzákladnější úrovni, být sociální, znamená respektovat obecná pravidla a tancovat ve specifickém tangovém kontextu. Pravidla jsou někdy demokratická, někdy hodně přísná. Od uspořádaní odděleného sezení mužů a žen na tradičních milongách v Buenos Aires do naprosto volného společenského působení na tango maratonech. Pokud přijdete někam, kde každý respektuje určitý dress code (třeba Grand Saturday Ball nebo velký festival) a vy jste oblečení asi tak na vyvenčení psa, pak nesete nad sebou poslání: "Pokračujte, já sem nepatřím". S velkou pravděpodobností vás většina lidí bude ignorovat a k tanci vás nepozve. Ne protože jsou na vás zlí, ale protože vy jste pro ně v tento okamžik MIMO HRU. Pokud nebudete respektovat zavedené praktiky při tancování, nesmíte si stěžovat na to, že vás lidi neakceptují "jací jste". Tohle v tangu nefunguje stejně jako to nefunguje nikde jinde.

Na druhé úrovni, být sociální, znamená respektovat ostatní tanečníky jak na parketě, tak i mimo něj. Z velké části jsou to pravidla código, pak v tom je etika pozvání k tanci a obecná slušnost při komunikaci mimo parket. Otravná, dotěrná nebo agresivní pozvání, navázání intimních konverzaci, obtěžování, uražené chování při odmítnutí, hrubý nátlak místo delikátního přístupu: to jsou ukázky nepříliš sociálního chování. Respekt vůči ostatním znamená také udržení přátelského a uvolněného prostředí. Mrzuté obličeje, hlasitá kritika, vyrušování ostatních, opilost, veřejné hádky s přáteli nebo partnery, výbuchy žárlivosti, obtěžovaní lidí poznámkami, vnucovaní DJovi svých hudebních požadavků, stížnosti organizátorům když jsou zaneprázdněni: toto všechno negativně ovlivňuje prostředí. Návštěva milongy se špatnou náladou nebo očekávání, že vám ji ostatní zvednou, jsou také příklady asociálního chování, i když méně výrazné.

Třetí úroveň sociálnosti v tangu je o respektu k tanečním partnerům, k lidem, se kterými jsou vaše vztahy nejtěsnější a k "lidskému faktoru". Zahrnuje všechno, od dobrého parfému a zdvořilosti mimo parket do vytvoření hlubokého propojení v tanci. Je to o vnímavosti, citlivosti k partnerovým záměrům, přizpůsobivosti, bez manipulace a bez fyzického vyrušovaní partnera. Být sociální v tangu pro mne znamená respektovat prostředí, respektovat ostatní tanečníky a respektovat vašeho tanečního partnera. Co budete dělat v rámcích těchto parametrů je výhradně vaše věc, stejně jako je jen na vás, s kým to budete dělat.

Nicméně existuje jiný přístup k tomu, co znamená být sociální v tangu. Podle něj, je úroveň sociálnosti přímo závislá na počtu lidí, se kterými tančíte. Více sociálnější budete, pokud budete tančit s lidmi, se kterými tancovat nechcete nebo kteří prostě chtějí tancovat s vámi.

V osnově tohoto přístupu leží přesvědčení v tom, že být sociální znamená být altruistou, který potlačí vlastní touhy aby splnil touhy ostatních. Podle této definice tanečník, který vyhledává v partnerech určitou úroveň kvality tanečního zážitku ve smyslu dovednosti, nikdy nebude sociálním a proto je vždycky arogantní snob. Toto paradigma dělá ze začátečníků úplně nejsociálnější tanečníky a profesionálové podle něj jsou lumpové, když nechtějí regulérně tancovat se všemi ostatními, i když to nemají rádi. V tomto případě se lze považovat za skromného a sociálního NEHLEDĚ na kvalitu tance. "Být zkušený" se stává opakem "být hodný". Jak často slyšíte poznámku: "Je skvělý, a přitom tak milý a hodný, vůbec se nevytahuje..."?

Odkud pochází nápad, že sociálnost je převážně sloužení ostatním? Asi z toho, že velkorysost u nás je vysoce hodnocená. Často slyšíme, že když jsme byli začátečníky, zkušenější lidi s námi tancovali, abychom se necítili osaměle, takže teď ve své pokročilosti musíme vracet tento "dluh" ostatním. Existuje takové přesvědčení, že během vývoje získáváme něco jako "aktiva" ve tvaru schopnosti tvořit dobrý zážitek, a s nimi i povinnost dělit se o něj s ostatními, kteří ho ještě nemají. Je pravdou, že v mnoha případech jsou začátečníci v tangu odkázaní na "štědrost" pokročilejších partnerů. Ti, kdo obzvlášť rádi tancují se začátečníky jsou většinou lídři, kteří rádi vedou nezkušené holky. Ale příliš mnoho štědrosti má svoje negativní stránky. Někdy právě touha "dosáhnout" na žádaného partnera dává motivaci k dalšímu vývoji.

Jsou situace, ve kterých je štědrost vděku hodná. Například na cizí milonze, kde vás nikdo nezná, nebo na první milonze, aby vás přijali a pomohli zdolat stud nebo když se cítíte smutně a osaměle. Pokud k vám nějaký tanečník projevuje takovou upřimnou šlechetnost, musíte si ji vážit, ale pamatujte, že to je jeho volba, ne povinnost. Tango není sociální služba, tango je vášeň. Lidé jdou tancovat především pro vlastní potěšení, a ne proto aby vyhledávali jestli někdo nepotřebuje pomoc. Pokaždé když se začnete zlobit na někoho za nedostatečnou štědrost vůči vám, zkuste si položit takovou otázku: ke komu jsem se dnes choval štědře já? Pokud chcete velkorysost, nejdřív zkuste ji projevit sami. Nejjednodušší způsob jak to udělat je takový: najděte si tanečníka, se kterým byste za normálních okolnosti opovrhovali, a zatančete s ním S UPŘÍMNOU CHUTÍ být velkorysý. Můžete totiž očekávat od ostatních pouze to, co pravidelně děláte sami. Očekávat, ne nárokovat.

Existuje názor, že princip "sociálnost jako sloužení ostatním" pomáhá vytvořit pevnější komunitu, která se nerozpadá na skupinky, založené na osobních preferencích. V tom je mnoho pravdy, obzvlášť v malých izolovaných komunitách, pro které je důležité zachovat celistvost a dobré vztahy. Nicméně, pokud komunita chce růst k vyšším úrovním tancování, pokročilejší tanečníci musejí mít volnou ruku tancovat s kým chtějí, bez odsuzování a psychického nátlaku. Pak budou schopni inspirovat ostatní k vývoji.

V představách o sociálnosti, které probíráme, je ještě jedna složka, která nutí tancovat s "největším možným počtem lidí". Tango je introvertní tanec a láká do svého prostředí mnoho introvertů. Tancování s "největším možným počtem lidí" není až tak moc introvertní styl socializace. Je to spíše extrovertní způsob jak být sociální (pokud dočasně vynecháme faktor dovedností). Typický introvert zatancuje dvě nebo tří intenzivní tandy s osobou, na kterou se těšil celý večer, a sedne si klidně do rohu aby uklidnil emoce. Extrovert naopak bude měnit partnery s přestávkami pouze na cortiny. Introvert si popovídá jednou za večer s dobrým známým, ale pořádně. Extrovert posbírá všechny čerstvé drby, pozdraví každou přítomnou osobu, promluví se starými kamarády a dá si po skleničce s několika novými. Nicméně naše společnost má velice extrovertní pojem co je to "sociální", protože extrovertů je víc a je je hodně slyšet Jenže pokud uplatníme tento extrovertní pojem "sociálnosti", pak to bude znamenat, že introverti nemohou být sociální, což je absurdita.

Právě tento velice rozšířený přístup k otázce socializace v tangu má za následek trvající konflikt zájmů. Na jednu stranu tanečníci tanga jsou podněcovaní učit se a zdokonalovat svůj tanec, a nejen proto že je k tomu nutí učitelé, ale i proto že taneční rozvoj přináší intenzivní příjemné zážitky z tancování, a také proto, že se chceme podobat tanečníkům, které obdivujeme. Na druhou stranu perspektiva ztráty dobré pověsti hodně zatěžuje ty, co se chtějí stát lepšími tanečníky a propojit se s lepšími partnery. Tanečníci jsou vystaveni pocitu viny za netancování s největším možným počtem partnerů, za to, že nejsou vstřícní vůči ostatním a nesdílejí svá "aktiva". Tento tlak je dán přístupem, založeným na kvantitě. Ale kvantita je tady naprosto irelevantní. Jediná věc, která má v tangu význam, je KVALITA toho, co děláte, energii, kterou do toho vkládáte.

Pokud akceptujeme, že být sociální znamená projevovat respekt na třech úrovních (kontext, tanečníci kolem nás a naši taneční partneři), zřekneme se konceptu socializace jako tancování se všemi nebo poskytnutí služeb všem, a zamíříme se na KVALITU toho, co vkládáme do našeho tance na všech úrovních. Pak pevně věřím, že budeme mít naše sociální hodnoty na správném místě. Nadto můžeme být skutečně sociální pouze když jsme v kontaktu se sebou samotným, se svým pravým já. Protože tango sice spojuje v sobě i "tanec", i "sociálnost", ale nejsou jeho účelem. Skutečným účelem tanga je PŘINÁŠET RADOST. Každý má vlastní názor na to, co přináší opravdovou radost. Pro někoho je to hodně tancovat, pro jiné tancovat dobře s konkretní osobou nebo osobami. Pro další je to možnost společenského života anebo projev velkorysosti vůči ostatním. Buďme sociální, buďme tanečníky, ať jsme každý jiný, ale ať je každý radostný.

Zpět