Proč se vždycky vrácíme k základům

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Igor Sitchuk, Jaroslava Riley, původní text je tady

Jako učitel často pozoruji frustraci žáků, když jim učitelé znovu a znovu říkají, aby zapracovali na základech. Asi si myslí: říkal mi totéž před mnoha lety, evidentně se nezlepšuji! Každý učitel navíc nabízí čerstvý pohled na problém a výuka může připadat jako nikdy nekončící proces. Ať se staráš sebevíc, konec je v nedohlednu. Zoufalost z takových pocitů může být natolik silná, že lidé nechávají učení a raději jdou za zábavou. Tak proč se musíme vracet k základům? A proč je to tak frustrující?

Nejdřív definujeme, co jsou to "základy". Tango je párový improvizační tanec se slovníkem, založeným na několika málo prvcích. Tvoříme všechny možné sekvence podobně jako skládáme slova z písmen. V individuální technice mluvíme o třech prvcích spojených s horní částí těla (postavení, objetí a stočení neboli disociace) a třech prvcích spojených s dolní částí těla (pohyb volné nohy, přenos váhy a pivot). Při komunikaci v páru jde o navedení a sledování zmíněných pohybů: otočky, nabídka a přijetí směru, skroucení těla, tvar a vzdálenost objetí, pivoty, pohyby volné nohy, přenosy váhy, vyvedení těla mimo osu atp. Když vedeme, naznačujeme, který pohyb chceme vytvořit v těle followera. Když následujeme, vytváříme vlastním tělem pohyb, na který nás navádí leader.

Každý základní prvek může byt proveden mnoha způsoby pomocí změny jeho parametrů. Jednoduchý příklad: na konci kroku dopředu lze narovnat nohu a pozvednout tělo nahoru nebo pokrčit nohu a tím pádem jít dolu. Dynamika pohybu bude jiná. To samé lze provést v přímém nebo stočeném postavení těla. Během kroku lze otevřít objetí, zavřít ho nebo ponechat beze změny. Můžete zrychlit pohyb ke konci, zpomalit nebo udělat uprostřed pauzu. Můžete našlápnout na špičku nebo patu, provést chodidlo rovně nebo obloukem, odtlačit se od stojné nohy razantně nebo lehce. Můžete udělat velký krok nebo malý, a provést to energicky nebo naopak jemně. To všechno v roli vedoucího nebo následujícího. A to mluvíme pouze o JEDINÉM kroku dopředu. A teď si představte dva lidí - kdy každý má dvě nohy - pohybovat se a točit se v mnoha směrech. Jaké astronomické množství variant mohou teoreticky zatancovat s použitím pouze základních prvků!

V minulosti bylo často možné vidět situaci (dnes to občas spatříte také), kdy si učitel volil určitou sadu parametrů nějaké základní figury (například ocho dozadu) a prohlašoval ji za jedinou správnou techniku. Žáci takového učitele bývali velice zmatení, když se dostávali na lekci k jinému maestro, pokud ten druhý maestro také měl osobní předdefinovanou sadu parametrů pro ocho dozadu a také ji považoval za "jedinou správnou". A tady mluvíme o situaci, kdy obě dvě verze ocha dozadu jsou DOBRÉ. Představte si množství způsobů jak udělat tyto ocha špatně! V dnešní době si většina učitelů uvědomuje, že existuje více možností provedení stejného pohybu pomocí změny jeho parametrů. Tyto vědomosti vedly k razantnímu nárůstu tangového slovníku a také ke vzniku jasně rozpoznatelných stylů.

Styl není nic jiného, než sada parametrů základních prvků, které preferuje tančící. Pokud na konci kroku budete výrazně ohýbat koleno stojné nohy a urychlovat přenos váhy, vaše caminata bude mít pružný dynamický charakter. Pokud zachováte stejnou rychlost přenosu beze změny úrovně, získáte měkkou plynulou chůzi. Pokud na konci kroku půjdete nahoru na rovnou nohu, vaše chůze se přetvoří na čáru, tečkovanou mikropauzami. Tvrzení, že některý jeden styl je jediný "pravý" je stejně hloupé jako tvrzení, že velký krok doleva je jediný přípustný laterální krok, a všichni kdo si myslí něco jiného jsou hlupáci a nemají vkus.

My začínáme výuku tanga z malých sekvencí základních prvků, stejně jako na jazykovém kurzu studenti začínají jednoduchými a nejběžnějšími větami. Chůze, ocha, kříže - to jsou kombinace základních prvků, nikoliv samotné prvky. Začátečníci potřebují jednoduché sekvence prvků s parametry, které jsou nejsnadnější pro výuku. Například při chůzi je nejjednodušší zůstávat na stejné úrovni během přenosu váhy a pak lze zkoušet elegantně směrovat pohyb na konci kroku nahoru nebo dolů. V křížích se učíme zpočátku dělat pauzu, takzvaný "nádech", a pak jít skrz kříž plynule bez zastavení. Dříve se za pokročilého považoval ten, kdo umí složité figury. Dnes ti, kdo umí složité sekvence, ale nejsou schopní je rozložit na menší prvky a tvořit z nich variace, už nejsou pokročilí, pouze umí kopírovat. Pokročilý tanečník je schopen vytvářet "fráze" a volně měnit parametry základních prvků podle svých představ. Začátečník se umí představit jen standardně "Jsem James", ale pokročilý řekne "Jsem Bond. James Bond."

Mít dobrou úroveň základní techniky znamená dobře provádět základní prvky v kontextu jednoduchých sekvencí. Mít pokročilou techniku znamená provádět kvalitní základní prvky i v složitých sekvencích. Dobrá úroveň základní techniky vám umožní zvládnout složité figury rychleji a snáz. Ale i s perfektní základní technikou se budete muset zapotit. Pokud porovnáte tango s jinými pohybovými aktivitami, pochopíte proč. Například můžete veřejně recitovat dětskou básničku bez námahy, ale v okamžiku, kdy budete muset recitovat monolog Hamleta, zjistíte, že i celkem jednoduché fráze potřebují speciální přípravu v kontextu deklamace dílů Shakespeara. Prostě v případě Hamleta je složitost úkolu nesrovnatelně vyšší, než u dětské básničky.

Drtivá většina lekcí tanga je u nás zamířena na sekvence a figury ve všech možných kombinacích základních prvků, aby žáci měli o čem se "pobavit" na milongách a nezůstávali donekonečna u stejných pohybů. V ideálním případě lekce obsahuje jak sekvence tak i techniku pro jejich provedení. Ale stane se, že lidé studují složité figury bez základní techniky. Z toho vznikají tangueros, kteří tančí sofistikovaně, ale špatně. Snaží se recitovat Shakespeara aniž by zkusili aspoň tu básničku. Mizerná základní technika je vždy vidět jak zvenku, tak i zevnitř páru, ať už tančíme cokoliv. Někdy složitost sekvencí může oslnit nezkušeného diváka a může se zdát, že tanečník je virtuóz, protože tančí tak složitě. Ale poproste ho jednoduše se projít pár kroků na hudbu nebo udělat několik ochos, a nedostatek techniky začne být trapně viditelný.

Tak proč jsou tanečníci tanga tak frustrovaní, když je prosí, aby se vrátili k základům? Mnoho učitelů tanga zastává názor, že žáci jsou ve své podstatě líní. Prý jim jde především o společenskou zábavu. Nechtějí tvrdě makat a přitom rádi tančí sofistikované „cool“ figury bez toho, aby se snažili to dělat dobře. Pro ně je to takový koníček, vždyť na milonze si lze užít spoustu zábavy i bez znalosti základů. Tento názor má v sobě určitě trošku pravdy. Ale existuje i jiný důvod.

Do tanga přichází mnoho lidí, kteří před tím nikdy netančili a mají převážně intelektuální vzdělání, což znamená, že jsou zvykli získávat znalosti hlavně ČTENÍM. Jejich každodenní činnost spočívá většinou ve zpracování a vybavení si informace. Stát se expertem v oboru, který vyžaduje řešení intelektuálních úkolů, znamená především práci s analytickým myšlením. Pokud cílem výuky je mentální znalost, proces studia může být lineární. Něco si přečtete, porozumíte tomu a zapamatujete si to. Vracet se zpátky je pak nutno pouze když něco zapomenete. Stručný přehled vám rychle osvěží paměť.

Ale v tancování tento přístup nefunguje. Tady nejde jen o získávaní znalostí na úrovni rozumu, ale především o to, co dělá a jak se cítí vaše tělo. Vědět rozumem, co máte dělat, je důležité, ale je to jen začátek. Musíte dostat do těla pohyb. Výuka tancování je podle definice cyklický proces, protože tanec existuje výlučně v okamžiku tancování. Každý pohyb se musí provádět pokaždé znovu, a často ve výrazně odlišných podmínkách. Zdokonalení pohybu znamená vypracování zvyků, které dávají stejný žádaný výsledek nezávisle na okolnostech. A když trénujete, abyste dostali do těla správné pohybové zvyky, děláte to opakováním a neustálou svědomitou korekcí, aby vnikly potřebné nervové spoje ve vašem mozku.

Zvýšení taneční úrovně je možné od jednoduchých pohybů ke složitějším a znovu k jednoduchým, a tak pořad dokola. Profesionální baletky jsou zvyklé na situaci, když jim na tréninku učitelé opravují nejbanálnější věci (třeba techniku plie). Pro člověka, tanci vzdáleného, to může vypadat velice divně. Profesionální baletka přece musí umět udělat plie! Ale v tanci, stejně jako v hudbě, zpěvu, činohře, sportu, nejde o znalosti jako takové, ale o to, aby pohyb pokaždé vyšel o něco lépe. Opakovaný návrat k základní technice je pro tanečníka ten nejukázněnější a nejefektivnější způsob sebezdokonalování. Tanečníci vědí, že kvalita je založena na detailech a detaily jsou v základech.

Pro nováčka může být taková situace skutečným zjevením. Jeden z mých začátečníků si na druhé lekci tanga v životě povšiml: "Sakra, moje chůze je furt nedokonalá". Po prvním roce výuky si žáci myslí, že se posunuli automaticky ze začátečníků do pokročilých, protože už znají základní figury. Ale ve skutečnosti je to mnohem komplikovanější. Lidé mohou znát spoustu figur a tancovat je všechny špatně, nebo několik málo a tancovat je perfektně. Proto je v tangu tak těžké rozdělovat lidi do kategorií podle úrovně nebo počtu let studia.

Pokud vás učitelé opravují znova a znova na stejném místě, prostě si připomínejte, že TO JE NORMÁLNÍ. Vůbec to neznamená, že se nevylepšujete, skoro určitě se vylepšujete, krok po kroku. Pokud vám nejde nějaká komplikovaná sekvence, rozložte ji na kousky a trénujte jednotlivé pohyby zvlášť, pokud do sebe plynule nezapadnou. Abyste zatančili něco rychle, musíte nejdřív umět to zatančit pomalu; abyste se protočili na jedné noze, musíte nejdřív vypracovat správné postavení; abyste dělali adornos musíte se naučit zůstávat v rovnováze. Můj hlavní závěr a moje poselství spočívá v tomto fundamentálním pochopení: ve výsledku v tanci není NIC, NEŽ ZÁKLADY. A zázrak je v tom, že jakmile něco změníte k lepšímu v základech, zlepší se hned celý váš tanec. Tento báječný pocit sám o sobě stojí za všechno to vynaložené úsilí.

Zpět