Proč vlastně v tangu nejsme příliš společenští

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Igor Sitchuk a Eva Jiříčková, původní text je tady

My považujeme tango za společenský tanec, ale často slyšíme názor, že ve skutečnosti až tak moc není. Tango lidé občas porovnávají s jinými společenskými tanci, salsou nebo swingem, a dospívají k závěru, že na cizím dvorku je travička zelenější. O tangu začínají putovat fámy, že provokuje snobizmus a elitářství místo toho, aby přijímalo všechny bez ohledu na osobnost, věk nebo zkušenosti. Samozřejmě na tom tango není tak zle, jinak by se nevyvíjelo tak rapidně a my bychom jím nebyli tak posedlí. Nicméně, něco na tom přece bude. Tak proč tango není tolik společenské jako ostatní tance?

Tango je stvořeno pro vaše potěšení. Stejně jako ostatní věci v životě, dává vám možnost osobního rozvoje, ale je jen na vás, jestli tuto možnost využijete. Můžete si tancovat i jen pro potěšení. Co to znamená tancovat pro potěšení? Komunikovat s těmi, kdo se vám líbí. Všechno ostatní, od hodin techniky po nákup tanečních bot, jsou jen atributy sloužící hlavnímu úkolu: mít potěšení. A každý z nás má vlastní představu o tom, co je to mít potěšení.

Toto platí pro jakékoliv společenské aktivity. Ale tango se liší od ostatních aktivit přítomností jednoho důležitého faktoru, který se nejlépe vyjadřuje slovy "těsné objetí". Těsné objetí je zvláštní věc. Kontakt, který vzniká v těsném objetí, je tělesný, intimní, velice osobní, směřovaný vevnitř a všezahrnující. Abyste se naučili improvizovat spolu v těsném objetí, potřebujete hodně času a praxe. To není něco, co uděláte raz-dva.

Tango je nejintrovertnější ze všech tanců, protože čím hlubší je vnitřní kontakt, tím méně se lidé starají o vnější dojem. Toto je dle mého názoru příčinou, proč se moc fajn lidé dopouští tak ošklivých srážek na parketě: propojení s partnerem jim zabírá prakticky veškerou pozornost. Vnímání okolí při tanci je dovedností, která vyžaduje mnoho práce, stejně jako „ocho“, a je škoda, že tomu nevěnujeme stejné množství úsilí. V tangu se rodí hluboké a velmi vážné emoce. Podívejte se na fotky z tangových akcí a uvidíte na tvářích upřímné ponoření do sebe, a k tomu nějaké poklidné vnitřní záření. Kontakt v tangu nás dělá zranitelnými, otevírá naši podstatu jako knihu, zve nás ponořit se do sebe a podělit se o zážitek s jinou osobou. A to všechno delikátním způsobem. Dokonce i erotické propojení v tangu, pokud takové nastane, je diskrétní.

Pro mne není divu, že my nemůžeme (a ani nechceme) vytvářet taková propojení s kýmkoliv. Aby něco takového vzniklo, musí existovat určitá kompatibilita mezi lidmi a jejich OCHOTOU na obou stranách. Spíše mne překvapuje velký počet lidí, se kterými dokážeme vytvářet hluboká propojení. U některých lidí se takovému kontaktu vyhýbáme, což je zdrojem trapných situací a je to hojně diskutované téma. V tangu odmítnutí a vyhýbání se kontaktu přímo zasahuje do našeho sebehodnocení jako osobnosti, trpíme, když jsme odmítnuti a hloubka utrpení závisí na tom, jak je to pro nás důležité. Když víme, jak odmítnutí působí na nás, pak nám dělá problém odmítnout někoho jiného. Jsme empatická stvoření, nehledě na krutost, které jsme schopní. V normálních podmínkách se snažíme lidem neubližovat.

Tango je rychle rostoucí subkultura, ale skládá se převážně z malých lokálních komunit. Čím menší je komunita, tím silnější jsou sociální vztahy a tím vážnější jsou následky odmítnutí. Ve velkoměstech mají tangové komunity tendenci rozpadat se na podskupiny, protože lidé jsou schopni komfortní socializace pouze s omezeným počtem lidi. Když se ocitneme v příliš velkém davu, je to jako kdybychom se ocitli v poušti. Nemůžeme mít plnohodnotný kontakt se všemi lidmi kolem nás, proto komunikujeme pouze s omezeným okruhem dobrých známých. Tím se vysvětluje, proč se v malých komunitách cizí tanečníci cítí vítáni a ve velkých naopak ztraceni a ignorováni. To ale neznamená, že lidé v malých komunitách jsou milí a vstřícní a ve velkých jsou samí arogantní náfukové. To by bylo příliš zkreslené.

Abyste se vypořádali s "ne-až-tak-sociální" stránkou v tangu, můžete začít s uznáním základního práva na upřednostnění. Náš život je také svým způsobem "sociální tanec" v němž stále říkáme některým věcem "ano" a jiným zase "ne". Je jedno, z jakého důvodu chcete tancovat s konkretní osobou. Pokud k tomu máte OCHOTU, pak je důvod správný. Ostatní, a třeba i vy sami, můžete považovat tento důvod za nevhodný, ale to je nepodstatné. Jediné co má význam je vaše ochota. A totéž platí i pro ABSENCE ochoty s někým tancovat, je jedno z jakého důvodu. Často nemůžeme ani vysvětlit, proč chceme nebo nechceme něco. Způsoby fungování ochoty jsou záhadné.

Musíte také uznat, že ostatní lidi mají také právo na osobní upřednostnění. Oni jsou totiž skoro stejní jako vy. Buď něco chtějí nebo ne. Veškeré důvody proč člověk chce nebo nechce s vámi tancovat jsou správné, i kdybychom je osobně považovali za nevhodné nebo urážlivé. Ochota tancovat může přijít i během tance, stejně jako chuť při jídle. Podstaty ochoty se nemusí shodovat, ale problémy z toho většinou nevznikají. Někdo chce s vámi tancovat, protože jste mladé a krasné, a vy s ním, protože je zkušený tanečník. Vy oba dva chcete a funguje to. Společná ochota nám dává šanci vytvořit během tance to hluboké propojení, ze kterého se při tanci může zrodit úžasný prožitek. Šanci, ne záruku. Můžete se zeptat, co se děje při tangových "obchodech", kdy se nabízí služby typu taxi-tanečník. Ač to zní překvapivě, i tady je přítomna vzájemná ochota. Z jedné strany ochota mít partnera na lekci nebo na milonze, z druhé ochota si přivydělat. Můžete takovou ochotu považovat za amorální, ale je prostě jen jiná než ta vaše.

Lidí často berou ochotu jako potřebu něco dostat, ale když zvete někoho tancovat nebo akceptujete pozvání, musíte se připravit především na to, že mu něco dáte. Pokud souhlasíte s tancem bez ochoty a jen čekáte kdy to skončí, pak nic partnerovi nedáváte. Pokud jdete tancovat a ukazujete ,jak se vám to nelibí, pak projevujete neúctu. Pokud nechcete vynaložit úsilí k tomu, abyste si užili tanec, pak se raději naučte říkat "ne". Když se chystáte někoho pozvat, zeptejte se sám sebe: co já chci od tohoto tanečníka/tanečnice a co jsem ochoten a schopen poskytnout jemu? Lidé jasně vycítí, když někdo chce jen brát, a obvykle chtějí takové osobě mnohem méně dávat. Tady nemám na mysli úroveň zkušeností, a už vůbec ne nějaké hmotné věci. Prostě pokud jste nakloněni dávat, máte mnohem větší šanci na úspěch.

Když zvete někoho k tanci, ať už jste muž nebo žena, snažte se neuvádět lidi do situace, ve které bude těžko odmítnout vaše pozvání. Nikdy se nedostanete k hlubokému prožitku s někým, kdo se s vámi nechce propojit, výsledek bude v nejlepším případě průměrný. Pamatujte, že říci "ne" je stejně těžké, jako dostat odmítnutí, potom vždy zůstává nepříjemný pocit. Používejte miradu a cabeceo, abyste se vyhnuli trapnostem ústního odmítnutí a dali tomu druhému možnost vyvléknout se z toho delikátně. Uznáním práva každého na ochotu si usnadníte cestu k uznání toho faktu, že odmítnutí vás neznehodnocuje jako osobnost. Důvod neochoty s vámi tancovat nemusí mít s vaší osobností nic společného, ale i se jí může týkat bezprostředně. Smiřte se s tím, že pravý důvod se nikdy nedozvíte. Pokud nepoložíte člověku přímou otázku "proč?", budou to jen vaše domněnky. Přijměte odmítnutí šlechetně. Nedávejte mu význam a raději zapomeňte. Nedělejte si z člověka osobního nepřítele. Nežádejte vysvětlení, a pokud opravdu chcete, aby vám to vysvětlili zvolte vhodný okamžik a připravte se dozvědět pravdu. Nežebrejte. Neuvádějte člověka do ještě trapnější situace. Nic nevyžadujte, nešiřte stížnosti. Nepište na sociálních sítích o tom, jakou nepravdu mají ti, co s vámi nechtějí tancovat. Nenazývejte lidi snoby. Neprobírejte jejich nehorázné důvody, proč netancují s vámi, nejspíše jste ty jejich důvody sami vymysleli. Všechny uvedené skutky budou mít jediný výsledek: budete se cítit hůř.

"To zní skvěle", můžete mi říct, "ale já patřím do malé komunity s velice omezeným výběrem partnerů. Pokud si dovolím přepych volby pouze těch partnerů, se kterými opravdu chci tancovat, pak si nejspíš nezatancuji vůbec. Buď oni nebudou chtít tancovat se mnou, anebo nebude nikdo, s kým bych chtěla tancovat já." Takové situace nejsou snadné, to je pravda, ale odepsat faktor ochoty tancovat také nelze. Vyvíjet na muže tlak, aby tancovali s větším počtem žen kvůli pohlavní nerovnováze ,samotnou nerovnováhu nevyřeší. Jediným řešením je zapojit do tanga více mužů. Vyvolávat v lidech pocit viny a doufat, že z toho vznikne ochota s vámi tančit, není produktivní, ochota tak prostě nefunguje. Pokud je kolem vás málo tanečníků, kteří se vám líbí, začněte je vyhledávat, začněte cestovat, je jich hodně všude. Pokud je málo tanečníků, kterým se líbíte vy, pak najděte způsob, jak se stát žádanou partnerkou anebo se přepněte na ty, kterým se líbíte právě teď. Podobné přístupy mohou dávat skvělé výsledky. Tango je stvořeno pro vaše potěšení, ale pokud ho budete používat pro osobní vývoj, určitě vás potká mnoho podivuhodných a příjemných překvapení.

Zpět