Proč je těžké, ale nikoli nemožné vyučovat muzikalitě

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Iva Fuková, původní text je tady

Jedním z nejtěžších témat pro učitele ale i žáky je muzikalita. Je poměrně jednoduché vysvětlit hudební teorii, strukturu skladby tanga, jak rozeznat těžkou dobu, jak následovat melodickou linku, jak rozpoznat různé nástroje či jak porozumět tomu, kdy začíná a končí fráze. Nicméně všechny tyto informace, přestože jsou zásadní, neučiní nikoho muzikálním tanečníkem. Pouhým výkladem hudební teorie, bez ohledu na to, kolik času jím učitel stráví, nelze produkovat tanečníky, kteří jsou muzikálnější. Čím tedy? A jak se může někdo, kdo předtím nikdy netančil, stát muzikálním tanečníkem tanga?

Předně musíme pochopit, co znamená být muzikální.

Hudební cítění je schopnost rozeznat hudební prvky: rytmus, melodickou linku, harmonii atd. Této schopnosti se každému dostává různou měrou. Někteří lidé pouze rozeznají fráze a cítí je, ale nejsou schopni se podle nich rytmicky pohybovat (tleskat, podupávat, kráčet v rytmu). Jiní lidé nejen, že dobře slyší muziku, ale mohou ji propojit s rytmickým pohybem těla. Vždyť prvním hudebním nástrojem v prehistorické době byly bubny (odtud pak termín úder, doba) a produkce hudby a tanec byly často jednou a touž aktivitou pro rituální a šamanské účely. Primitivní kmeny stále tvoří hudbu tak, že zdobí svá těla objekty vydávajícími zvuk a s nimi pak tančí. Vytvářet hudbu však můžeme také zpěvem. Pak se hudebním nástrojem stává lidský hlas.

Naše současné hudební nástroje jsou technicky tak složité a různé způsoby tance tak bohaté, že se specializujeme v hudebníky a tanečníky (pro účely této debaty začlením zpěváky do skupiny hudebníků, neboť zpěváci k tvorbě hudby využívají své tělo jako nástroj). Víme také, že stát se hudebníkem nebo tanečníkem, vyžaduje odlišný talent. Jestliže tělo hudebníka využívá svůj pohyb k vyluzování zvuků z nějakého předmětu, pak tělo tanečníka provádí něco velmi odlišného: propojuje hudbu s pohybem těla takovým způsobem, že splývají do jednoho uceleného výrazu. (Dirigenti jsou pravděpodobně těmi, kteří dělají obé současně: "tančí" tak, aby vyloudili hudbu z "nástroje", kterým je orchestr. V tomto smyslu jsou současnými šamany.)

Můžeme tedy rozeznat tři různé schopnosti: hudební cítění (vnímavost k hudbě), hudební cítění + hraní (tvorba hudby) a hudební cítění + tanec (spojení pohybu s hudbou). Většina lidí má alespoň nějaký stupeň hudebního cítění a to je také důvod, proč je hudba v jakékoli kultuře stále nejrozšířenějším uměním ze všech.

Co to znamená být muzikálním tanečníkem? Přestože je to nezbytný počáteční předpoklad, nestačí být pouze muzikální. Tanečník potřebuje onu speciální schopnost propojit pohyb s hudbou, nebo-li stát se hudbou, která se stala pohybem. Lidé, kteří se odevzdají tanci, mají stejně jako hudebníci tento dar od narození. Ovšem jak jsem řekla, tato schopnost přichází na RŮZNÝCH ÚROVNÍCH. Člověk může být jednoduše muzikální nebo výjimečně muzikální. Stejně jako existuje mnoho přirozeně muzikálních lidí, kteří hrají na nějaký nástroj bez toho, aniž by se stali hudebníky, najdeme spoustu rozených tanečníků. Většina dětí tančí přirozeně, když jsou velmi malé. Během růstu však často přicházíme o přirozený muzikální projev, neboť náš mozek a tělo dávají přednost rozvoji jiných dovedností. Přesto si někteří lidé tuto schopnost uchovají a je pak snadné je postřehnout: mají neodolatelnou touhu hýbat se, jakmile slyší oblíbenou hudbu. Můžete je vidět v nočních klubech i na ulici, jak se houpou nebo podupávají do rytmu, který vychází z jejich sluchátek. Lidé, kteří se naučí tančit v dospělosti, jsou často z této skupiny, protože tanec vždy hledal možnost vyjádření se skrze jejich těla. Nicméně na hodinách tanga často vídám mnoho lidí, kteří buďto nikdy nebyli rozenými tanečníky nebo nějakým způsobem ztratili propojení mezi sluchem a pohybem.

Je-li někdo rozeným tanečníkem, určité věci pro něj/ni budou na hodině tanga jednodušší než pro ostatní. Chůze do rytmu, rozeznávání dob, dělání pauz, zpomalování nebo zrychlování v hudbě - to vše nebude třeba být vysvětlováno, pouze ukázáno. Schopnosti takového studenta budou dále laděny ke specifičnosti tanga jako hudby, a jako tance jednoduše nacházením vlastní cesty vyjádření sebe sama než pozorováním učitele. Přirození tanečníci často upřednostňují nezabývat se příliš hudební teorií, neboť je to odvádí od jejich přirozeného způsobu interpretace hudby, mate je to a vyžaduje mentální úsilí, které nikdy nemuseli vynakládat. Tančí přirozeně v synkopách, ale dělá jim problém vysvětlit, proč a jak to dělají.

Pokud člověk není přirozeným tanečníkem, věci pro něj a posléze i pro jeho učitele tance budou obtížnější. Vše - od chůze do rytmu po volbu, kdy udělat pauzu a kdy zrychlit - bude vyžadovat mnoho pozornosti a cvičení. Protože to vyžaduje tolik práce, mnoho učitelů (a žáků) má tendenci muzikalitu zcela vzdát anebo znalosti udržovat pouze na základní teoretické úrovni. Lidé mají bohužel sklon věřit, že není možné udělat z někoho zcela muzikálního tanečníka: buďto tento dar máte nebo ne. Ale já věřím, že i když je mnohem jednodušší pomoci někomu stát se muzikálním tanečníkem, pokud k tomu má od přírody talent, tak ještě nemusí jít o nemožný úkol, pokud talent nemá.

Jak jsem již řekla, většina z nás má v mozku zabudované hudební cítění. Vše, co máme uloženo v mozku jako nervová spojení, může být dále rozvíjeno a zesilováno. Učení se určitému tanci spočívá ve smysluplném propojení daného slovníku pohybů s určitou hudbou. Smysluplně zde znamená následovat hudební prvky. Cvičení vašeho mozku, aby lépe porozuměl a rozeznal parametry hudebního díla, vám může pomoci propojit pohyb s hudbou daleko přesněji.

Pro studenty tanga, kteří se trápí s muzikalitou, mám následující radu. Budete potřebovat posílit dvě oblasti svých dovedností: hudební cítění a propojení pohybu s hudbou. Vaše hudební cítění může být zlepšováno poslechem a učením se vědomě rozeznávat a určovat hudební prvky: doby, strukturu skladby, hudební fráze, rytmus, melodii, nástroje atd. Nemluvím zde pouze o teoretickém (racionálním) rozeznávání, ale také o pocitech, které poslech hudby vyvolává uvnitř vašeho bytí. Poslech houslí hrajících skladbu znamená též pociťovat někde uvnitř cosi, co odpovídá na hudbu jako byste sami byli houslemi (pozor: houslemi, nikoli houslistou). Může vám to znít divně, ale toto je přesně to, co se děje, pokud posloucháte hudbu, kterou skutečně milujete: uvnitř vás se něco STÁVÁ hudbou, jakoby vaše duše na sebe vzala její podobu.

Druhá schopnost může být zlepšována dvěma způsoby (a já vám radím využít obou). První metoda spočívá v tom, spojit si hudbu s nějakým jednoduchým pohybem: chůzí, poťukáváním nohou, kýváním hlavou, klidně i zpíváním, dokud se to nestane intuitivně správným. To posílí váš smysl pro RYTMUS. Druhá metoda je dovolit sami sobě tančit zcela volně na tangovou muziku, bez tangového slovníku. Přemýšlení o vykonání správného pohybu často vyžaduje na naší straně tolik úsilí, že už nejsme schopni provést ho v hudbě. Čili udělejte si čas pouze k tanci na tangovou hudbu jakýmkoli vám milým způsobem. Ponořte se do toho! Hopsejte do hudby, houpejte se, kolébejte se, točte se, kývejte se, natřásejte se. Uděláte svému mozku a tělu neuvěřitelnou službu: váš nervový systém začne vytvářet nervová spojení mezi tím, co slyšíte, a tím, jak byste se do toho chtěli pohybovat. Začne se osvobozovat váš TANEČNÍ VÝRAZ. Na hodině tanga pak bude mnohem jednodušší použít do hudby ten správný "slovník", protože vaše tělo se bude cítit mnohem svobodnější vůči pohybu do hudby obecně. Tyto metody se využívají u dětí během výuky tance nebo hry na hudební nástroje. Během svého učení byste proto měli využít JAK toho stát se znovu dítětem, TAK i použít sílu svého vědomí.

Pro ty, kteří si teď říkají: "ano, to je všechno moc pěkné, ale já skutečně nemám žádný smysl pro rytmus, mé tělo je tak ztuhlé, že když se mám pohybovat do jakékoli hudby, cítím se naprosto bezmocný a neohrabaný...". K tomu mohu říci následující: představte si lidi s autismem. Shledávají nemožným rozeznávat pocity ostatních a reagovat na tyto pocity odpovídajícím způsobem. Nicméně vhodnou technikou a cvičením, díky práci s viditelnými PARAMETRY, které JSOU SCHOPNÍ rozeznat, se to naučí. Učí se např. spojit určitý výraz obličeje se "strachem" a racionálně pak zvolit přiměřenou odpověď. Nestanou se skutečně empatickými, ale mohou žít sociálně daleko lépe zapojeni. Pokud se cítíte muzikálně autistickými, pamatujte, že váš mozek má plasticitu, kterou si neuvědomujete, a že existují metody vývoje vaší muzikality, stejně tak jako jsou metody pro autisty, aby mohli vést socializovaný život. Bude to vyžadovat zapálení pro věc, trpělivost a práci, ale vše se vám vrátí způsoby, jaké jste si nikdy nedovedli přestavit.

Učitelům bych navrhla nelámat hůl nad "nemuzikálními studenty". Vzdát se úsilí vůči těmto studentům říká více o vaší vlastní neschopnosti učit je, než o jejich neschopnosti se učit. Většina učitelů tance jsou přirozeně muzikální, intuitivní tanečníci. Pokud jste jedním z nich, pak je vaší zodpovědností jako učitele racionálně rozebrat, co děláte, a podat vysvětlení studentům, kteří nejsou schopni vás pouze napodobit. Budete muset vědět daleko víc o rytmické skladbě, jak počítat doby, kde hledat synkopy, co dělá frázi frází... A stejně jako byste řekli autistovi: "mám strach, takže mé tělo ztuhne a můj obličej zvážní", budete muset některým studentům vysvětlit: "udělám zde pauzu, protože slyším, že tento nástroj přestal hrát a ostatní drží stejný tón". Vypadá to namáhavě a nepřirozeně, ale věřte mi, pomáhá to u případů, o kterých si všichni (včetně jich samotných) myslí, že jsou ztracené. Samozřejmě to můžete taky vzdát. Vždycky můžete říct, že bez přirozeného talentu se nikdo nemůže stát tanečníkem. Vždycky budete mít alespoň částečně pravdu, a vytvoříte tak kolem svého talentu a talentu těch "vyvolených" ovzduší nadřazenosti. Přesto osobně věřím, že ze všech tanců je právě tango tím tancem, který si lidé mohou užívat nejen v jakémkoli věku či s jakoukoliv postavou, ale i s jakoukoliv měrou vrozených schopností. A také věřím, že talent je pouze počátek všeho a nikdy konec, a že při správném způsobu cvičení můžeme dosáhnout na cíle, o kterých se nám dřív ani nesnilo.

Zpět