Proč je v lidech tančících tango občas tak málo tance

Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Igor Sitchuk a Eva Jiříčková, původní text je tady

V jedné z mých esejí jsem napsala, že nejtěžší úkol učitelů není naučit správnému pohybu, ale naučit tanci. Co je v tom tak složitého pro učitele a žáky? Slovník definuje tanec jako "rytmický pohyb na hudbu, často podle určité krokové sekvence". Na první pohled je tato definice správná a podle ní každý člověk na parketu tancuje. Ale vojáci, pochodující s písní, se také hýbou rytmicky do hudby. Na milonze vždy rozeznáte ty, co tancují, a jiné, co "se rytmicky hýbou". A vždy preferujete dívat se na tančící páry.

Tak co přitahuje váš pohled? Co je tanec? Na začátku se podíváme na to, co tanec není.

Tanec není technika. Nepotřebujete vybroušenou techniku, abyste tancovali, spíše naopak. Potřebujete tancovat, abyste svoji techniku vybrousili. Tanec nevychází z formy, rovnováhy a dynamiky, ani ze schopnosti vytvářet v těle formu, rovnováhu a dynamiku. Technika je nutná pro to, aby váš tanec byl volný a výrazný, ale i malé dítě může tancovat. Obdivujeme techniku světoznámých tanečníků, ale emocionálně se dotýká našich duší jejich tanec.

Tanec není pohyb. Přesně řečeno NEJEN fyzický pohyb. Čistě fyzická cvičení jsou běžná ve sportu, protože tam jde o výsledek. Tanec nemá cílem výsledek, nýbrž výraznost. Stejně jako mačkání kláves piana ne vždy dělá hudbu, pouhý pohyb v prostoru nezaručuje tanec. Tanec není úsilí, spíše jeho absence, což znamená jeho adekvátně přiměřené množství.

Tanec není objetí, objetí je pouhým prostředím, ve kterém tanec vzniká. Tango je známo jako "tanec vášně" a historicky tango vyjadřuje smyslnou hru mezi mužem a ženou. Toto smyslné sexuální napětí mezi tanečníky není nezbytně nutné, ono se prostě vyjadřuje. Mnoho lidi mylně považuje toto smyslné propojení neboli flirt za zdroj tance. Nicméně smyslně objímat muže nebo ženu ještě neznamená tancovat. Propojení partnerů v tangu je mnohem víc než erotický kontakt muže a ženy, kontakt v tangu je především lidský. Smyslnost může obohatit tanec, ale nikdy ho nenahradí. Proto tango je možné i mezi muži, i mezi ženami, i v páru, který si vyměnil role.

Tanec není ani propojení s hudbou, i když muzikalita je důležitým faktorem vytváření tance. Schopnost přeložit vnímaní hudby do pohybu záleží na mnoha faktorech, ale stejně jako objetí hudba je jen jedna z mnoha ingrediencí pro vznik tance.

Tanec je především o energii, která používá vaše tělo pro vyjádření pocitů a idejí, které vycházejí z vašeho pojetí hudby, v kombinaci se specifickým pohybovým slovníkem a ve stálém propojení s pohybem partnera. Pro jakoukoliv kreativní činnost, od vaření po spisovatelství, je zapotřebí mít nápady, energii a prostředky k vyjádření. V tanci je prostředkem vyjádření vaše tělo. Proto tanec není něco co DĚLÁTE, ale něco, čím se musíte STÁT.

Tak proč vidíme tak málo tance v lidech tančících tango?

Tangovou specifikou je přítomnost dvou stejně důležitých komponent: vašeho vlastního pohybu a komunikace s partnerem (předání impulzu, vedení a nasledování). Můžete donekonečna pilovat vlastní pohyb, ale to je jen polovina úkolu. Musíte věnovat skoro stejné množství úsilí studiu komunikace mezi partnery pomocí jemných, prakticky neviditelných pohybů a intencí. Vy tančíte v těsném objetí a proto váš partner ucítí i ty nejjemnější pohyby vašeho těla. Objetí v tangu je velice citlivé prostředí a může byt jak zdrojem trapného diskomfortu, tak i neuvěřitelné radosti.

Tango je rozhovor, a pro rozhovor potřebujete ticho. Pro komunikaci pomocí impulsů musíte vytvořit poklidný prostor, kde by se mohly předávat ty nejjemnější intence. Pravě toto dělá tango natolik introvertním tancem, bohatým na emoce, protože naše paměť si ponechává ne kroky, ale prožitky z kontaktu s partnerem. Pamatujeme si pocity.

Začátečníci v tangu čelí problému neschopnosti "prostě tancovat na hudbu". Pokus to udělat vede většinou ke ztrátě kontaktu s partnerem. Hodiny tanga jsou postavené na dvou úrovních: učíme se komunikovat jemnými pohyby a expresivně se vyjadřovat, abychom zapadali do dynamiky hudby. Toto vidíte u nejlepších tanečníků: vypadají klidně, přirozeně, často nehybně v horní části těla propojené v objetí, ale jako pár jsou schopni vytvořit neuvěřitelnou dynamiku a "prosáknout se" hudbou. Učitelé mají nelehký úkol předat žákům dynamiku tanga a zároveň jeho klid.

Co imituje každý začátečník? To co je vidět nejlépe. Pokud učitelé ukazují dynamický tanec, žáci budou přirozeně kopírovat velké pohyby, převážně za cenu ztráty kontaktu v páru. Pokud učitelé učí "malé věci", žáci to také okopírují na úkor přirozené touze po pohybu, aby byli "klidní". Ještě se neumějí volně pohybovat a zároveň jemně vést/následovat. Potlačením touhy svobodného pohybu se blokuje tok energie a výsledkem je ztuhnutí. Z objetí se stává tvrdý rám. Přidejte k tomu nutnost "přežít" na parketu, plném stejně vystresovaných párů, a smutný obraz bude kompletní.

Na každé milonze potkáte lidi, kteří tlumí svoji přirozenou touhu hýbat se, kteří se snaží zůstat "nehybní" v tomto delikátním prostředí tango-objetí. Přání pohybu se tlumí nejen specifikou tanga, ale i osobními problémy tančících. Ostýchavost, strach z veřejnosti, strach ze ztrapnění, strach z kontaktu s jinou osobou, neschopnost napojit se na hudbu a získávat z ní nápady a pocity k vyjádření atd. Potkáte na milongách i pravý opak: lidi, kteří se nechají unést a hodně se hýbou i uvnitř objetí, což sice vytváří nějaký tanec, ale vypadá to z hlediska komunikace jako by se lidé prali na vzdálenost jednoho kroku.

Abychom se naučili tancovat dobře, musíme se nejdříve naučit tancovat špatně, tj. dovolit vaší energii s vámi hýbat, a to jakkoliv. To neznamená hýbat se HODNĚ, i když občas se stane i to. Když se dítě nebo štěně snaží zvládnout nějaký pohyb, začínají s jednoduchým cílem v hlavě a dělají to zas a zas. Dělají to s příliš velkým úsilím, nebo s příliš malým, padají a zvedají se, zkoušejí to tak či jinak až dosáhnou cíle: zapnout potřebný reflex a redukovat úsilí do optimálního pro daný pohyb. Ale stát se dítětem pro dospělého není snadné. Pro dospělého není vůbec snadné něčemu se učit, obzvlášť když je přitom hodnocen jinými dospělými. Dítěti nevadí udělat něco špatně, ale dospělý to chce dělat správně hned od začátku. Nejsnadněji se v tangu učí lidé, kteří se nebojí se hýbat, nebojí se ztratit v hudbě, nebojí se vypadat směšně.

Absolutní většina lidí, kteří přicházejí k tangu, mají převážně intelektuální vzdělání. Žijeme ve svých hlavách a počítačích místo těla. Snažíme se vysvětlovat rozumem všechno to, co se s námi děje, což není moc efektivní z hlediska osvojení pohybu. Naše tělo je plné procesů, které nejde pojmout rozumem, nemluvě o tom je řídit. Kontrolujete rozumem své trávení? Nutíte srdce tlouct? Ženete svou krev cévami? Ve vašem mozku je víc neuronových spojů než hvězd v galaxii, a to doslova, ne obrazně. Kontrolujete je? Nebo oni kontroluji vás? Ztuhnutí u tanečníků je často důsledkem snahy pochopit a kontrolovat každý pohyb PŘED TÍM, než ho udělají, což prostě není možné. Vaše vědomí neřídí všechno, co se děje, ono jen pomáhá uvědomit si cíle a mechaniku toho, co se snažíte udělat. Pravě proto partneři často prosí partnerky: "Prosím tě, přestaň myslet!"

Abyste dokázali "stát se tancem" musíte dovolit celé vaší bytosti nechat se odevzdat energii pohybu, a přitom v něm být stále přítomni a uvědomovat si, co se s vámi děje. Pouhé odevzdání vede k automatickým pohybům. Uvědomělé odevzdání vytvoří pravý tanec a tu blaženost, kterou hledáme v tangu. Tanec je taková zvláštní forma existence, které se říká "proud". Zní to komplikovaně, ale ve skutečnosti je to jednoduché. Byt v proudu je celkem přirozený stav pro lidskou bytost. Dostanete se tam, až se přestanete snažit kontrolovat co se děje, až přestanete být "zanícený". Musíte začít tancovat, abyste se naučili tancovat dobře, což znamená kompletně prožívat každý váš pohyb. S takový přístupem budete skutečně tancovat od prvního do posledního dne v tangu. Což je vlastně skvělá zpráva!

Zpět