Dějiny

Tango se zrodilo na konci 19. staletí ve městě Buenos Aires, kam mířily tisíce přistěhovalců z Evropy, převážně mužů, kvůli "stříbrné horečce" a imigrační politice Argentiny (mimochodem slovo Argentina znamená Stříbrná). V tu dobu se těsné objetí považovalo za skandálně nemravné, ale zásadní nedostatek žen zapůsobil a lidská potřeba tělesného kontaktu změnila mravy. Málokdo si mohl dovolit ženu, ale tanec byl přístupný každému. Tak to začalo. Uplynul nějaký čas, než se vznikající nový tanec přestěhoval z barů a heren do důstojnějšího prostředí - do komunálních ubytoven, zvaných el patio de los conventillos, kde bydleli chudí emigranti se svými rodinami. Tam vznikl zvláštní hudební styl: každý hrál na nástroj, který si přivezl s sebou. Německý bandoneon zněl vedle španělské kytary a italských houslí. Ze směsi různých evropských folklorů vznikl nový originální synkopovaný styl zvaný tango. V tu samou dobu se tanec očistil od výrazného sexuálního podtextu a začal být opravdu populární, takže postupně pronikal do středních a vyšších vrstev společnosti.

Další fáze vývoje tanga je spojená s exportem tanga do Evropy. Argentina se bouřlivě vyvíjela, bohatí lidé často jezdili do Starého Světa a jejich synové tam zůstávali na studiích. Takto se nový hudební styl a tanec ocitly v 30. letech v Paříži. Zde hned získal obrovskou popularitu, i když dostal nové okrasy. V prostředí bomondu a kabaretu se původní potřeba těsného objetí odsunula až na druhou pozici, a důraz se přemístil na pózu a dramatizmus. Takovým způsobem se evropské tango pomalu vyvinulo do nezávislého tance, který dnes má velmi málo společného se svým argentinským předchůdcem.

Mezitím v Buenos Aires zažívalo tango své zlaté časy. Tango se stalo národním tancem a hudebním stylem. Vznikly první profesionální tangové orchestry. Příznivé ceny gramodesek pomáhaly rozšíření nahrané hudby, sentimentální písně Carlose Gardela ho vynesly na zenit slávy a daly mu titul "krále tanga". Návštěva milong se stala jedním ze způsobů trávení volného času obyvatelstva. Vzniklo código, tj. pravidla chování na přeplněných milongách. Tanec se aktivně vyvíjel včetně pravidel interakcí mezi páry na parketě.

V roce 1955 se ovšem v Argentině uskutečnil vojenský převrat a vojenská chunta, která se dostala k moci, prohlásila tango za buržoazní přežitek a vydala striktní zákaz jeho tancování. Policie rozháněla milongy, bila a zatýkala ty, kteří se pokoušeli tancovat nelegálně. Během následujících 30 let bylo argentinské tango v Argentině prakticky vyhubeno. Zachránilo se jen málo živých nositelů tohoto tance v Urugvaji, USA a Evropě.

Přelom nastal v roce 1983 kdy vojenská chunta padla a argentinské tango se vrátilo do módy. Tento tanec znovu začal ovládat svět. Otevíraly se školy tanga, prováděly se semináře, zkoumaly se polozapomenuté principy a melodie. Nová doba s sebou přinesla nové hudební nápady. Rozkvetlo nadání Astora Piazzolly, který stvořil tango nuevo. Tento nový hudební styl se zásadně lišil od hudby orchestrů 40. let. Do tanga pronikly elektronické hudební nástroje a nové taneční pohyby, které obohatily tanec a vynesly ho na kvalitativně novou úroveň. Neměnný zůstal pouze základní princip argentinského tanga: těsná komunikace v páru, která umožňuje vyjádření hudby společným pohybem, improvizaci a kreativitu během tance.